Cesta knihy
Jaká byla moje cesta ke knize? Kdy jsem se rozhodla psát? Jak se z nápadu napsat knihu o telekomunikacích stal příběh o mém vlastním životě? To vše se dozvíte v tomto článku. Uvařte si kávu, uvelebte se na svém oblíbeném místě a začtěte se do příběhu o tom, jak se ze ženy, která se měla češtině vyhýbat obloukem, stala autorka své první knihy.
Když jsem před osmi lety začínala s psaním na sociální sítě, neměla jsem ani tušení, co mi psaní může nabídnout. V té době jsem byla aktivní na Facebooku a začínala s LinkedInem.
Už v páté třídě na základce mi paní učitelka na češtinu řekla, že bych se měla češtině vyhýbat obloukem. Úspěšně jsem to tak dělala několik desítek let. A celkem se mi dařilo psanou češtinu nepotřebovat.
Jenomže to bych nesměla pracovat v marketingu a nepochopit, že čeština je v něm středobod vesmíru. A když jsem pochopila, že text prodává, rozhodla jsem se, že tomu jako samouk přijdu na kloub.
Když jsem psala svůj první příspěvek na LinkedIn o telekomunikacích, myslela jsem, že se nervozitou počůrám. A když jsem dala odeslat, musela jsem si skutečně odskočit a na oné místnosti si ulevit. Bylo to, jako když jste u maturity a čekáte, co na váš výkon řekne porota.
A na verdikt jsem nemusela dlouho čekat. Přišel. První hejter. Dneska po letech vím, že to byla moje první meta úspěchu. Na sociálních sítích platí jedno pravidlo: když nemáte svého hejtera, nejste vidět.
Další meta úspěchu byla, když mi kamarád, který se živí slovem jako copywriter řekl, že mu ve mně roste konkurence. A od té doby se něco ve mě zlomilo. Pochopila jsem, že psaní mě nejen baví, ale objevila jsem něco, co jsem netušila, že můžu najít. Že v psaní objevím svůj talent.
Stala se mi zvláštní věc. Na jedné plavbě na lodi za mnou přišla zcela neznámá paní a ptala se mě na jméno, jestli to jsem opravdu já. Zaraženě jsem odpověděla, že ano, a co pro ni můžu udělat. A ona si se mnou srdečně potřásla rukou, že čte vše, co napíšu a že jí to strašně baví. Dámy a pánové, to bylo něco. Posadilo mě to na zadek. A to doslova.
A tady se zrodil můj první nápad na knihu. V hlavě mi od tebe doby jenom zvonilo: "Chci napsat knihu, chci napsat knihu."
Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné a já už pro telekomunikace nepsala. A vlastně už jsem neměla co psát. Měla jsem sice svou síť, která mě četla, ale téma se mi vytratilo ze života. Mohla jsem si tak psát sama pro sebe, ale četl by někdo moje příspěvky, které nebudou o telekomunikacích?
Rozhodla jsem se, že to tedy zkusím. Psát příspěvky, které nebudou z oboru, kterému jsem se tolik let profesně věnovala, ale budou o mě.
Každému z nás do života vejdou věci, které nejsou výjimečné. Výjimečný být ale způsob, jak na něj pohlížíte. Když mi umírali rodiče, psala jsem jeden příspěvek za druhým. A když mi zemřel i táta, o kterého jsem se starala, znovu se u mě probudila touha napsat knihu.
A ta touha mě neopustila dodnes. Napsala jsem svou debutovou knihu Dýchej, Radko! Rok se věnovala jejímu psaní. Chodila jsem na spisovatelský kurz, tak jsem byla absolutně přesvědčená, že všechna nakladatelství ji budou chtít s otevřenou náručí. Jedná se přeci o můj vlastní příběh. V příběhu jsem popsala jaké jsem měla dětství. Jak na nás byla táta ošklivý, když pil. Jak si svým pitím léčil svou psychickou nemoc. A jaký to bylo vyrůstat v prostředí, kde bil mámu a nás děti nejen slovně napadal.
Při psaní svého příběhu jsem si sáhla do temnoty svého dětství. Nebylo to snadné. Ale napsat knihu byl vždycky můj sen a tak jsem si za ním šla.
Když nastal ten den a já po roce měla svou knihu dokončenou a napsaný průvodní dopis do svého vysněného nakladatelství, přišel konečně ten okamžik a já svou knihu poslala do nakladatelství.
Ani vám nemohu popsat ten pocit. Bylo to krásné mít vytisknutou svou knihu a vidět všech dvě stě stran hmatatelně v ruce. Každé slovo, které na těch stránkách bylo, jsem sama napsala, vymyslela a vložila do vět tak, aby odstavce dávaly smysl. Aby zapadlo to konkrétní slovo na přesně tuhle stránku každé kapitoly.
Tehdy jsem ještě netušila, že napsat knihu je ve skutečnosti ta snazší část celého příběhu. Co následovalo potom, vám povím v příštím článku.
Děkuji, že jste se zastavili.
Radka