Ráno, kdy zahrada voněla deštěm
Některá rána začínají docela obyčejně. A pak otevřete dveře a svět je najednou o něco tišší, čistší a bližší.
Probudil mě déšť. Ne ten hlasitý, který bubnuje do parapetu, ale tichý, vytrvalý déšť, jenž člověka spíš uklidní, než vzbudí.
- Když jsem později otevřela dveře na zahradu, všechno vonělo. Hlína, tráva i stará jabloň. Kapky se držely na listech jako malé skleněné korálky a nikam nespěchaly.
Chvíle bez plánu
Uvařila jsem si čaj a sedla si pod střechu. Bez telefonu, bez seznamu věcí, které by se měly stihnout. Jen jsem chvíli poslouchala, jak voda stéká ze žlabu.
Někdy stačí na chvíli přestat hledat velké okamžiky, abychom si všimli těch skutečných.
Byla to jen obyčejná půlhodina. A přesto mi zůstala v hlavě celý den. Možná právě takové chvíle stojí za to si zapisovat.
—
Děkuji, že jste se zastavili.
Radka